Když byly naší dceři necelé 2 roky, bylo nám už víc než jasné, že její vývoj není takový, jaký by měl být. Dcera nereagovala na jméno, ignorovala celé své okolí, neuměla ukázat, hrát si, nemluvila a nerozuměla. V podstatě jakákoliv komunikace nebyla možná a my jako rodiče jsme si přáli jen jedinou věc - aby nám někdo pomohl, poradil a ukázal cestu, kterou máme jít. Jako naprosto nezkušení rodiče jsme tedy začali pátrat po možnostech, které se rodinám v tomto státě nabízí.

V prosinci 2017, jen několik dní před Štědrým dnem, jsme navštívili nejmenovanou psycholožku v Motole. Nikdy nezapomenu na větu, kterou před námi tehdy vyslovila. “Vaše dcera nikdy nebude parťák”. Seděli jsme tam, nechápali jsme. Šli jsme si tam promluvit s odborníkem, požádat o pomoc a odcházeli s tím, že naše dcera má tzv. Poruchu autistického spektra, nikdy nebude samostatná a péče o ni bude vždy strašně těžká. Před tím, než nám mile popřála hezké Vánoce, nám ještě stihla sdělit, že nás nemá kam nasměrovat, protože rodinám s autistickými dětmi stát zrovna dvakrát nepomáhá.

Po zhruba dvou dnech, co jsme seděli doma a koukali do zdi, protože jsme se právě dozvěděli, že dceři není pomoci, jsme se nějak sebrali a rozhodli se, že tento scénář si naše dcera rozhodně nezaslouží.

Kontaktovali jsme rannou péči, kde nám paní po úvodní návštěvě sdělila, že na nás přijde řada asi tak za rok a bude nás moci cca jednou za měsíc navštívit. Upřímně, návštěva byla spíš další deprese, protože dětí s PAS je prostě strašně moc a není v časových možnostech věnovat jim tolik času, kolik by si zasloužily. Když ale paní odcházela, sdělila nám tohle. “Když se dostanete do ABA Centra, máte vyhráno”.

Netušili jsme, co je ABA, ale nějak jsme cítili, že nemáme co ztratit. Ještě ten den jsme poslali přihlášku a nechali se zařadit na čekací listinu. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem neustále psala mejly, kdy už na nás přijde řada, nebo se na nás prostě usmálo štěstí, ale po 5ti měsících čekání jsme měli dorazit na první konzultaci s Mgr Katrin Telín.

Doposud jsme slýchali jen samé beznadějné scénáře, takže jsme už asi ani nic moc nečekali.

Katrin dceru se zájmem pozorovala, občas se na něco zeptala, hned se ji podařilo získat její pozornost. Na konci schůzky nám jen prostě řekla, “ona bude mluvit, jen zatím nemá vytvořenou žádnou funkční komunikaci”.

Ta návštěva a každá další nám s dcerou změnila život a děkuju za to každý den.

Začali jsme ke Katrin docházet dvakrát týdně na 100 minutové terapie, později třikrát týdně. Asi po dvou měsících a intenzivní spolupráci začala jít dcera neuvěřitelně nahoru. Podařilo se nám ukázat ji, že když ji budeme průvodcem ve světě, který je pro ni trochu zmatený, bude se cítit bezpečněji a s radostí může objevovat různé zábavy. Podobně to může být, když zjistí, že může znakem, gestem či slovem ovládnout okolí, změnit situaci, dosáhnout toho, co chce.

Když jsme ke Katrin s dcerou přišly, neuměla zvládnout ani jednoduchou nápodobu. Když jsme chtěli, ať dá kostku na kostku, nevěděla, co má udělat.

Dnes jsme v péči u Katrin Telin již skoro 3 roky a já ze srdce děkuji za každou minutu jejího času, kterou nám věnovala. Díky Katrin je z naší holčičky slečna, která mluví, zvládá veškerou sebeobsluhu na úrovni svého věku a hraje si doma na princeznu.

Katrin nám pomohla zvládnout dceřiny záchvaty i těžkou situaci, kdy jsme domů přivedli miminko.

Vždy nám byla oporou, kdykoliv jsme potřebovali pomoc a poradit.


A teď cítím, že je řada na nás, abychom ji vyjádřili svojí plnou podporu v této těžké situaci, ve které se ocitla.


Nebýt Katrin, její neuvěřitelné péče a skutečného zájmu, nebyla by na tom dcera nikdy tak dobře, jako je dnes.


Tímto dopisem vám Katrin ze srdce děkuji, stojíme při vás.